Nutná obrana resp.KN proti psovi
Kečup píše:...
Podle toho co popisuješ a psa bys zastřelil , tak bys to odnesl jednoznačně Ty ....
Neodnesl, jednal bych v krajní nouzi. Přesně z důvodů, co jsem uvedl.
-------------------------------------------------------------------------------------------
ad Mac.42
Těžko budu řešit, co a k čemu je kterej pes zač a jestli bude "jen" štěkat, nebo útočit. Takže pokud to vyhodnotím jako krajní nouzi, tak se podle toho zachovám.
Už to mám jednou za sebou, dítě jsem ubránil. Na rozhodnutí jsem měl asi dvě sekundy. Takže tyhle teorie o vyhodnocování charakteru psa jsou jenom teorie. Pokud není následek závažnější než hrozba, není o čem. Krajní nouze je jasně definovaná.
Jeden by čekal že držitel ZP bude sebevědomý jedinec a ne paranoidní troska která vytahuje zbraň kdykoli potká psa. Už jenom představa, že jdu s dětmi (vnoučaty) na procházku do přírody a tahám sebou zbraň svědčí o paranoi majitele zbraně. Ale jak to tady čtu, tak magorů na procházce jsou plné pole, louky a lesy. 
Naposledy upravil(a) greenhorn dne sob 11. dub 2020, 13:29, celkem upraveno 1 x.
-
rumburak18 - Příspěvky: 1650
Když už jsme u toho, kdo co čekal / nečekal, tak co já jsem tedy fakt nečekal je, že zde na fóru se dočtu, že nošení zbraně při výpravách do přírody je znak paranoie.
-
rumburak18 - Příspěvky: 1650
A jaký je mezi výpravou a procházkou z pohledu nošení rozdíl?
Případně s dětmi nebo bez?
Případně s dětmi nebo bez?
Obrana před útoky zvířat z pohledu trestního práva
Jestliže je v současné době samotná problematika nutné obrany a jejích podmínek širokou veřejností stále ještě ne zcela pochopena, pak v případě ohrožení zvířetem to platí dvojnásob. Nepochybně je to způsobeno i odlišnou právní úpravou, kdy se současná právní věda striktně drží názoru, že útokem ve smyslu nutné obrany může být pouze zaviněné jednání člověka. Nebezpečné chování zvířat není útokem ve smyslu ustanovení o nutné obraně, vyjma situace, kdy je zvíře poštvané člověkem. V takovém případě je zvíře „živým nástrojem“ v rukou útočícího člověka. Jinak je třeba útok zvířete považovat za určitý druh nebezpečí, při jehož odvracení je třeba aplikovat ustanovení o krajní nouzi.
Institut krajní nouze však obránci klade dosti přísné podmínky. Především je možno k jednání v krajní nouzi přistoupit pouze v případě, nešlo-li vzniklé nebezpečí odvrátit jinak (podmínka subsidiarity) a zároveň následek způsobený jednáním v krajní nouzi nesmí být stejně závažný, nebo dokonce závažnější než ten, který hrozil (podmínka proporcionality). Pomineme-li například malá plemena psů, jichž se lze relativně účinně zbavit okřiknutím či odkopnutím, osobně se domnívám, že splnění těchto dvou podmínek při obraně před bojovým plemenem psa je takřka nemožné. „Předně by totiž ohrožená či případně již napadená osoba měla „zjišťovat“, zda jde o psa poštvaného, či nikoliv. Poté, nebyl-li poštván, by měla vyhodnotit, zda se může napadení vyhnout. V praxi tedy patrně nejčastěji spočítat si, zda je schopna mu utéct, vylézt na nejbližší strom apod. Pokud uzná, že to možné není, měla by zvažovat, zda reakcí na útok nezpůsobí vyšší škodu, než mu hrozí útokem. Trochu s nadsázkou řečeno, měla by spočítat, zda její prokousnutá ruka je pro společnost cennější než zastřelený šampion.“ Takovýto teoretický myšlenkový proces ale nutně proběhne jen v hlavě zákonodárce, který se snaží za každou cenu „spravedlivě“ vyřešit střet dvou zákonem chráněných zájmů. Každý, kdo byl někdy napaden rozzuřeným psem, však jistě vypoví, že ve chvíli ohrožení nemají takovéto úvahy a zvažování v mysli člověka místo. Navíc je třeba vzít v potaz, že zvláště bojová plemena psů mají stisk čelistí rovnající se hodnotě asi 1700 newtonů. Pro srovnání - svaly v lidské čelisti dosahují úrovně maximálně 600 newtonů. Některá plemena jako například rotvajleři také lépe snášejí bolest, resp. při nervovém vzrušení těmto psům částečně chybí útlumová složka. Když k tomu ještě připočteme schopnost rychlé reakce při „útoku“, jež je výrazně vyšší než u lidí, nemohu se ubránit pocitu, že obránce se zde nachází ve stejné situaci, ne-li ještě v horší co do následků, jako kdyby proti němu útočil například člověk s bodnou zbraní. Domnívám se, že podmínka subsidiarity (například útěk), je také daleko spíše splnitelnější v případě útoku člověka nežli psa.
Tento rigidní postoj trestněprávní nauky v tom smyslu, že útokem může být pouze jednání člověka, pramení patrně také z určitého dogmatu, že nejnebezpečnější útok a nejcitelnější následky může způsobit svým jednáním pouze člověk. Tomu ale odporují všechna výše uvedená fakta o způsobu útoku, síle a dalších faktorech ovlivňujících výsledný „boj“ s nebezpečným psem.
Pokud by někdo považoval tuto mou úvahu i další mnou formulovaná fakta o možnosti napadení člověka psem za poněkud přehnaná či nadnesená, pak lze odkázat na relativně nedávný judikát Nejvyššího soudu týkající se tohoto problému, kdy „byl obviněný L. D. uznán vinným trestným činem ublížení na zdraví…jako spolumajitel tří psů rasy amerického pitbula… řádně nezajistil oplocení svého pozemku, z něhož psi utekli, přičemž … před vraty sousedního objektu společnosti M. napadli hlídače R. K., a způsobili mu mnohočetná poranění obličeje a krku s porušením cév, s následným vznikem významné vzduchové embolie a krevní ztráty, v důsledku nichž poškozený na místě zemřel.“ Nejvyšší soud dále konstatoval, že „psi jsou obecně nebezpečnými zvířaty způsobilými bez dostatečného dozoru a ostrahy druhým osobám způsobit zranění či smrt. Je též nutné poznamenat, že nebylo potřebné zkoumat v daném případě ani to, zda právě jím chovaná konkrétní plemena jsou více nebezpečná než psi jiní, protože k vážnému poškození zdraví či ke smrti člověka může dojít v případě pokousání psem plemene i méně nebezpečného. Konkrétně tuto skutečnost nebylo nutné prokazovat, neboť ji lze považovat za obecně známou, historicky danou lidskou zkušenost.“
Samozřejmě, že i v případě krajní nouze, je možno psa zabít, pakliže nešlo nebezpečí odvrátit jinak. Tato formulace však už implikuje, že pro beztrestné zabití (například zastřelení) psa je třeba, aby tento se na nás vrhl a tím pádem již bylo nemožné utéci či se skrýt atp. Člověku, který si je vědom objektivní přesily bojového plemene psa, však musí být jasné již ve chvíli, kdy tento proti němu běží, že pokud ho nezneškodní dříve, než pes zahájí fyzický útok, bude mít obránce jen pramalou šanci vyjít z tohoto boje bez zranění. Právě do takovéto slepé uličky však současná úprava obránce žene, neboť v případě, že pes ještě nepřišel s člověkem do fyzického kontaktu (rozuměj boje), měl by obránce předně pomýšlet například na útěk. Bylo by opakováním uvádět zde důvody, proč by se takový útěk zcela jistě nezdařil a proč by došlo ke střetu, při němž by však možnosti obrany člověka byly již dosti chabé. Zvažování podmínek krajní nouze člověkem při ohrožení je zde v rozporu s naprosto instinktivní lidskou obranou proti takovýmto nebezpečným zvířatům, jejichž provedení útoku a zejména následky jsou daleko více blízké útoku člověka než jen obecně formulovaného nebezpečí ve smyslu krajní nouze. Napadený člověk, jenž při obranném jednání nesplní podmínku subsidiarity a proporcionality a útočícího psa například zabije, se tak zde ocitá v roli obviněného před trestním soudem (jako pachatel trestného činu poškození cizí věci dle § 228 TrZ), kde si v rámci dokazování vyslechne úvahy, zda nebylo možno spíše utéct či se snad jen schoulit do klubíčka a přečkat do doby, než o něj pes ztratí zájem. Je otázka, zda takový člověk, až se stane v budoucnu svědkem útoku psa na člověka, vyrazí onomu člověku na pomoc, či si to raději rozmyslí.
V poslední době jsme svědky častých diskusí a návrhů na zpřísnění postihu trestné činnosti páchané na zvířatech, myslím si však, že stejně aktuální je uvažovat i o prostředcích ochrany lidí před nebezpečnými zvířaty. Ačkoliv majitelé rizikových plemen psů se zvláště na internetových diskuzích zaštitují statistikou, která tvrdí, že napadení psem skončilo smrtí od roku 2000 asi „jen“ v sedmi případech, už jaksi zapomínají dodat, že samotné napadení je naopak velmi časté. Taktéž je možno u těchto mnohdy nekvalifikovaných majitelů rizikových plemen vysledovat často extrémní názory spočívající v tvrzení, že chyba není na straně psa, ale příčinou problémů je vždy člověk. Pokud tímto „problémem“ mají na mysli i jen existenci člověka nacházejícího se v blízkosti psa, pak s nimi musíme souhlasit. „Ve studii, kterou realizoval Státní zdravotní ústav na vybraných pražských školách, téměř 40 % žáků uvedlo, že do 12 let svého věku bylo pokousáno psem (často se jednalo o vlastního nebo známého psa), přičemž čtvrtina těchto zranění vyžadovala lékařské ošetření. Tyto údaje odpovídají zjištěním amerických studií, které uvádějí, že každé druhé dítě stejné věkové skupiny v USA bylo poraněno psem.“ Poranění, která při útoku způsobí pes, vedou také poměrně často ke vzniku vážného infekčního onemocnění. I přestože nejsem zastáncem častých novelizací, které v důsledku vedou jen ke stále větší neinformovanosti laické veřejnosti, domnívám se, že v tomto případě je namístě uvažovat o možnosti zahrnutí napadení zvířetem pod pojem útok ve smyslu ustanovení o nutné obraně, a tedy nutnou obranu zde připustit. Názoru, že ohrožení zvířetem není útokem ve smyslu nutné obrany, nahrával i fakt, že po dlouhou dobu bylo zvíře považováno dle občanského zákoníku za věc. Nicméně současný občanský zákoník již zvířeti přiznává výsadnější postavení, když ho charakterizuje jako smysly nadaného živého tvora, a tak je třeba zde logicky poukázat i na potřebu vhodnější úpravy obrany před ním. V citovaném článku autoři nastiňují ještě možnost, „zda by nebylo možné připustit nutnou obranu proti nikoliv úmyslnému, ale nedbalostnímu jednání (útoku) člověka, jenž měl o psa dbát, a přesto dopustil napadení jiné osoby.“[9] Ačkoliv bychom museli na základě tohoto návrhu připustit útok ve formě nedbalostního jednání, i takovou myšlenku považuji za správnou, respektive lépe vyjadřující skutečnost napadení osoby psem. Člověku v takové situaci by uvedená potenciální právní úprava pomohla se zbavit zbytečných úvah a raději si účinně chránit zdraví a život, jež koneckonců patří k nejdůležitějším zájmům chráněným trestním zákonem.
JINAK JEŠTĚ DODÁM - jsou jedinci co by střílely psy na potkání a hloupými dotazy se snaží obejít zákon, takový ti vyčůránkové , díky nimž pak je špatně pohlíženo na majitele ZP ...........
Jestliže je v současné době samotná problematika nutné obrany a jejích podmínek širokou veřejností stále ještě ne zcela pochopena, pak v případě ohrožení zvířetem to platí dvojnásob. Nepochybně je to způsobeno i odlišnou právní úpravou, kdy se současná právní věda striktně drží názoru, že útokem ve smyslu nutné obrany může být pouze zaviněné jednání člověka. Nebezpečné chování zvířat není útokem ve smyslu ustanovení o nutné obraně, vyjma situace, kdy je zvíře poštvané člověkem. V takovém případě je zvíře „živým nástrojem“ v rukou útočícího člověka. Jinak je třeba útok zvířete považovat za určitý druh nebezpečí, při jehož odvracení je třeba aplikovat ustanovení o krajní nouzi.
Institut krajní nouze však obránci klade dosti přísné podmínky. Především je možno k jednání v krajní nouzi přistoupit pouze v případě, nešlo-li vzniklé nebezpečí odvrátit jinak (podmínka subsidiarity) a zároveň následek způsobený jednáním v krajní nouzi nesmí být stejně závažný, nebo dokonce závažnější než ten, který hrozil (podmínka proporcionality). Pomineme-li například malá plemena psů, jichž se lze relativně účinně zbavit okřiknutím či odkopnutím, osobně se domnívám, že splnění těchto dvou podmínek při obraně před bojovým plemenem psa je takřka nemožné. „Předně by totiž ohrožená či případně již napadená osoba měla „zjišťovat“, zda jde o psa poštvaného, či nikoliv. Poté, nebyl-li poštván, by měla vyhodnotit, zda se může napadení vyhnout. V praxi tedy patrně nejčastěji spočítat si, zda je schopna mu utéct, vylézt na nejbližší strom apod. Pokud uzná, že to možné není, měla by zvažovat, zda reakcí na útok nezpůsobí vyšší škodu, než mu hrozí útokem. Trochu s nadsázkou řečeno, měla by spočítat, zda její prokousnutá ruka je pro společnost cennější než zastřelený šampion.“ Takovýto teoretický myšlenkový proces ale nutně proběhne jen v hlavě zákonodárce, který se snaží za každou cenu „spravedlivě“ vyřešit střet dvou zákonem chráněných zájmů. Každý, kdo byl někdy napaden rozzuřeným psem, však jistě vypoví, že ve chvíli ohrožení nemají takovéto úvahy a zvažování v mysli člověka místo. Navíc je třeba vzít v potaz, že zvláště bojová plemena psů mají stisk čelistí rovnající se hodnotě asi 1700 newtonů. Pro srovnání - svaly v lidské čelisti dosahují úrovně maximálně 600 newtonů. Některá plemena jako například rotvajleři také lépe snášejí bolest, resp. při nervovém vzrušení těmto psům částečně chybí útlumová složka. Když k tomu ještě připočteme schopnost rychlé reakce při „útoku“, jež je výrazně vyšší než u lidí, nemohu se ubránit pocitu, že obránce se zde nachází ve stejné situaci, ne-li ještě v horší co do následků, jako kdyby proti němu útočil například člověk s bodnou zbraní. Domnívám se, že podmínka subsidiarity (například útěk), je také daleko spíše splnitelnější v případě útoku člověka nežli psa.
Tento rigidní postoj trestněprávní nauky v tom smyslu, že útokem může být pouze jednání člověka, pramení patrně také z určitého dogmatu, že nejnebezpečnější útok a nejcitelnější následky může způsobit svým jednáním pouze člověk. Tomu ale odporují všechna výše uvedená fakta o způsobu útoku, síle a dalších faktorech ovlivňujících výsledný „boj“ s nebezpečným psem.
Pokud by někdo považoval tuto mou úvahu i další mnou formulovaná fakta o možnosti napadení člověka psem za poněkud přehnaná či nadnesená, pak lze odkázat na relativně nedávný judikát Nejvyššího soudu týkající se tohoto problému, kdy „byl obviněný L. D. uznán vinným trestným činem ublížení na zdraví…jako spolumajitel tří psů rasy amerického pitbula… řádně nezajistil oplocení svého pozemku, z něhož psi utekli, přičemž … před vraty sousedního objektu společnosti M. napadli hlídače R. K., a způsobili mu mnohočetná poranění obličeje a krku s porušením cév, s následným vznikem významné vzduchové embolie a krevní ztráty, v důsledku nichž poškozený na místě zemřel.“ Nejvyšší soud dále konstatoval, že „psi jsou obecně nebezpečnými zvířaty způsobilými bez dostatečného dozoru a ostrahy druhým osobám způsobit zranění či smrt. Je též nutné poznamenat, že nebylo potřebné zkoumat v daném případě ani to, zda právě jím chovaná konkrétní plemena jsou více nebezpečná než psi jiní, protože k vážnému poškození zdraví či ke smrti člověka může dojít v případě pokousání psem plemene i méně nebezpečného. Konkrétně tuto skutečnost nebylo nutné prokazovat, neboť ji lze považovat za obecně známou, historicky danou lidskou zkušenost.“
Samozřejmě, že i v případě krajní nouze, je možno psa zabít, pakliže nešlo nebezpečí odvrátit jinak. Tato formulace však už implikuje, že pro beztrestné zabití (například zastřelení) psa je třeba, aby tento se na nás vrhl a tím pádem již bylo nemožné utéci či se skrýt atp. Člověku, který si je vědom objektivní přesily bojového plemene psa, však musí být jasné již ve chvíli, kdy tento proti němu běží, že pokud ho nezneškodní dříve, než pes zahájí fyzický útok, bude mít obránce jen pramalou šanci vyjít z tohoto boje bez zranění. Právě do takovéto slepé uličky však současná úprava obránce žene, neboť v případě, že pes ještě nepřišel s člověkem do fyzického kontaktu (rozuměj boje), měl by obránce předně pomýšlet například na útěk. Bylo by opakováním uvádět zde důvody, proč by se takový útěk zcela jistě nezdařil a proč by došlo ke střetu, při němž by však možnosti obrany člověka byly již dosti chabé. Zvažování podmínek krajní nouze člověkem při ohrožení je zde v rozporu s naprosto instinktivní lidskou obranou proti takovýmto nebezpečným zvířatům, jejichž provedení útoku a zejména následky jsou daleko více blízké útoku člověka než jen obecně formulovaného nebezpečí ve smyslu krajní nouze. Napadený člověk, jenž při obranném jednání nesplní podmínku subsidiarity a proporcionality a útočícího psa například zabije, se tak zde ocitá v roli obviněného před trestním soudem (jako pachatel trestného činu poškození cizí věci dle § 228 TrZ), kde si v rámci dokazování vyslechne úvahy, zda nebylo možno spíše utéct či se snad jen schoulit do klubíčka a přečkat do doby, než o něj pes ztratí zájem. Je otázka, zda takový člověk, až se stane v budoucnu svědkem útoku psa na člověka, vyrazí onomu člověku na pomoc, či si to raději rozmyslí.
V poslední době jsme svědky častých diskusí a návrhů na zpřísnění postihu trestné činnosti páchané na zvířatech, myslím si však, že stejně aktuální je uvažovat i o prostředcích ochrany lidí před nebezpečnými zvířaty. Ačkoliv majitelé rizikových plemen psů se zvláště na internetových diskuzích zaštitují statistikou, která tvrdí, že napadení psem skončilo smrtí od roku 2000 asi „jen“ v sedmi případech, už jaksi zapomínají dodat, že samotné napadení je naopak velmi časté. Taktéž je možno u těchto mnohdy nekvalifikovaných majitelů rizikových plemen vysledovat často extrémní názory spočívající v tvrzení, že chyba není na straně psa, ale příčinou problémů je vždy člověk. Pokud tímto „problémem“ mají na mysli i jen existenci člověka nacházejícího se v blízkosti psa, pak s nimi musíme souhlasit. „Ve studii, kterou realizoval Státní zdravotní ústav na vybraných pražských školách, téměř 40 % žáků uvedlo, že do 12 let svého věku bylo pokousáno psem (často se jednalo o vlastního nebo známého psa), přičemž čtvrtina těchto zranění vyžadovala lékařské ošetření. Tyto údaje odpovídají zjištěním amerických studií, které uvádějí, že každé druhé dítě stejné věkové skupiny v USA bylo poraněno psem.“ Poranění, která při útoku způsobí pes, vedou také poměrně často ke vzniku vážného infekčního onemocnění. I přestože nejsem zastáncem častých novelizací, které v důsledku vedou jen ke stále větší neinformovanosti laické veřejnosti, domnívám se, že v tomto případě je namístě uvažovat o možnosti zahrnutí napadení zvířetem pod pojem útok ve smyslu ustanovení o nutné obraně, a tedy nutnou obranu zde připustit. Názoru, že ohrožení zvířetem není útokem ve smyslu nutné obrany, nahrával i fakt, že po dlouhou dobu bylo zvíře považováno dle občanského zákoníku za věc. Nicméně současný občanský zákoník již zvířeti přiznává výsadnější postavení, když ho charakterizuje jako smysly nadaného živého tvora, a tak je třeba zde logicky poukázat i na potřebu vhodnější úpravy obrany před ním. V citovaném článku autoři nastiňují ještě možnost, „zda by nebylo možné připustit nutnou obranu proti nikoliv úmyslnému, ale nedbalostnímu jednání (útoku) člověka, jenž měl o psa dbát, a přesto dopustil napadení jiné osoby.“[9] Ačkoliv bychom museli na základě tohoto návrhu připustit útok ve formě nedbalostního jednání, i takovou myšlenku považuji za správnou, respektive lépe vyjadřující skutečnost napadení osoby psem. Člověku v takové situaci by uvedená potenciální právní úprava pomohla se zbavit zbytečných úvah a raději si účinně chránit zdraví a život, jež koneckonců patří k nejdůležitějším zájmům chráněným trestním zákonem.
JINAK JEŠTĚ DODÁM - jsou jedinci co by střílely psy na potkání a hloupými dotazy se snaží obejít zákon, takový ti vyčůránkové , díky nimž pak je špatně pohlíženo na majitele ZP ...........
Naposledy upravil(a) Kečup dne sob 11. dub 2020, 14:08, celkem upraveno 2 x.
morepower píše:ad greenhorn→Tak bránil jsem se bez střelné zbraně. To je ale jedno, krajní nouze není podmíněna střelnou zbraní.
ad greenhorn 2→ Nos si zbraň kam chceš a kam nechceš,... tam ji, prosim tě, nenos. Aby sis pak nepřipadal jako cituji:"paranoidní troska"
Kdepak, mladý muži. Já jako držitel ZP jsem sebevědomý jedinec, který ví kam a proč mám nosit svoji zbraň. A nošení zbraně k procházce s vnoučaty v mém případě určitě nepatří.
Pokud jdu na procházku s malou a se psem, tak také nemám potřebu nosit 45 ACP, ale přiznávám, že právě kvůli nepříjemné zkušenosti nosím slzák a teleskop. Ono pokud potkáš na opuštěné polní cestě matku s kočárkem a bojovým psem tak už vidím, jak se před soudem bráníš, že s toho psa zastřelil protože tě napadl a osvobodí tě, pokud bude dotyčná tvrdit, že s ji napadl a pes jí bránil, kdo komu uvěří? Podotýkám, že ve skutečnosti pes poslouchal a problém nevznikl, ale paní v duchu dostala dost jmen, že pes nemá košík (můj také nemá, ale v případě problému ho vezmu do ruky...má 5 kilo a neběhá na volno).
Také jsem potakal slečnu s Ridgbackem který ji šel vyvenčit, absolutně ho nezvládala, naštěstí o mě nejevil zájem. Ale zase potkal jsem ji mimo obydlenou oblast, měla tak 60 kg, v případě problém kdo mi bude věřit pokud nepřizná, že mě např. pes napadl a až pak jsem se bránil ( u Ridgbaka to možná ani nestihneš) a ne že jsem ji napadl?? Podotýkám, že neměl košík. V tomto ohledu bych byl pro zpřísnění legislativy, aby majitel vybraných plemen musel mít psa s košíkem, resp. na vodítku (a přísnou kontrolu). Osobně bych nebyl ani proti povolování chovu těchto plemen, ale to už se dostáváme do vod, kdy je jen krůček k omezení všeho (třebas i toho slzáku a teleskopu).
Také jsem potakal slečnu s Ridgbackem který ji šel vyvenčit, absolutně ho nezvládala, naštěstí o mě nejevil zájem. Ale zase potkal jsem ji mimo obydlenou oblast, měla tak 60 kg, v případě problém kdo mi bude věřit pokud nepřizná, že mě např. pes napadl a až pak jsem se bránil ( u Ridgbaka to možná ani nestihneš) a ne že jsem ji napadl?? Podotýkám, že neměl košík. V tomto ohledu bych byl pro zpřísnění legislativy, aby majitel vybraných plemen musel mít psa s košíkem, resp. na vodítku (a přísnou kontrolu). Osobně bych nebyl ani proti povolování chovu těchto plemen, ale to už se dostáváme do vod, kdy je jen krůček k omezení všeho (třebas i toho slzáku a teleskopu).
Náhodou sebevědomý jedinec nosí zbraň jenom když ji potřebuje, to je přece skvělé. Úplně to vidím ... "hmm dneska jdu tam a tam .. tam by se zbraň mohla hodit, cítím se ohrožen a připravím se na střet". Taky vám to připadá úchylnější, než si prostě při odchodu z domu vzít automaticky mobil, peněženku, klíče, zbraň a vůbec to neřešit?
Kdo je online
Uživatelé prohlížející si toto fórum: trijeron a 56 hostů