Samonabíjecí pistole TT‑33 – část první: historie

Když jsem si koupil svého prvního Tokareva, ještě jsem netušil jak mne tato zbraň pohltí. Ze začátku mi stačilo vědět, čím tuto zbraň krmit a jak rozebrat, nicméně časem mi to přestalo stačit a já začal na internetu shánět další informace, data, obrázky, příručky a tak podobně. Bylo toho opravdu hodně a tak jsem si řekl, že pro vás sestavím malý článek o této zbrani. Některé části článku o vývoji jsem volně překládal z ruštiny a proto buďte prosím shovívaví ke slohovému vyjádření.
Dále bych chtěl touto formou poprosit případné čtenáře, kteří zjistí nepřesnosti nebo by se chtěli podělit o další informace, pište mi do mailu, budu velice rád.

Úvod

Každý sběratel krátkých palných zbraní se zaměřením na druhou světovou válku se určitě setkal s důstojnickou zbraní používanou v Rudé armádě. Nemyslím tím teď revolver Nagant vzor 1895, ale samonabíjecí pistoli TT‑33. Tato na svou dobu představující v Sovětském svazu výkřik moderní doby uchvacuje ještě dnes některé nadšence svou jednoduchou konstrukcí, vyjímatelným bicím kontejnerem, jednoduchým řešením zajištění zbraně nebo vcelku velkou energií střely, která s ocelovým jádrem dokáže některým lehčím balistickým ochranám způsobit nesnáze. Je to i jedna z mála pistolí, kterým střelba s tak výkonným střelivem nečiní problémy.

Suchá data

Jedná se o krátkou palnou kulovou zbraň ráže 7.62x25, někdy též nazývané 7.62 Tokarev. Zbraň má uzamčený závěr systému Browning (s poklesem zadní částí hlavně) s výkyvným článkem umístěným pod hlavní u nábojové komory. Systém zbraně je jednočinný. Zásobník má kapacitu 8 nábojů. Délka zbraně činí 196 mm a hmotnost cca 790 gramů bez zásobníku. Samotný zásobník váží 77 gramů a 8 nábojů cca 90 gramů, což dává ve výsledku nabité zbraně 957 gramů. Hlaveň o délce 116 mm má čtyři pravotočivé drážky. Zbraň je velice zajímavá vyjímatelným kontejnerem celého bicího ústrojí a jednoduchým zajištěním zbraně natažením kohoutu na pojistný ozub.

Vývoj zbraně Tokarev vzor 1930

Od roku 1920 až do roku 1930 byl Rudé armádě jako služební zbraň vyšších důstojníků zaveden revolver Nagant vzor 1895. Je jisté, že po 25 letech zastaral – ne tak morálně jako technicky – nicméně se vyráběl až do konce druhé světové války. V okolních státech se pomalu začaly zavádět samonabíjecí pistole jako Mauser C96, Parabellum P08 nebo Steyr 1912. Revolver Nagant neskýtal oproti novým typům zbraní komfort a rychlost přebíjení, proto vznikl požadavek na jeho nahrazení novou zbraní, která bude nabíjena ze zásobníku a vytahování a nabíjení se bude provádět samočinně energií výstřelu.

V období po velké říjnové revoluci mohli vyšší důstojníci nakupovat typově doporučené samonabíjecí pistole, ale to přineslo počátkem 30 let velkou nesourodost střeliva a zásobování armády vedlo k logistickým problémům. Tyto důvody způsobily nutnost zavést do výzbroje armády jednotný vzor stejné ráže. Jelikož si Sovětský svaz uvědomoval, že při vypuknutí války by mohl nastat problém se zásobováním zbraněmi a municí z okolních států, chtěl tedy zavést svou zbraň která by byla vyráběna na území státu.

V roce 1923 byl uspořádán konkurs na novou samonabíjecí pistoli pro náboj 7.65x17 Browning. Do konkursu se přihlásili konstruktéři jako S. A. Korovin, S. A. Priluckij a další. O mnoho let později v letech 1927-1930 procházely pistole společným testem přesnosti a spolehlivosti. Pistole od konstruktéra Korvina a Priluckého se svou přesností mohla srovnávat se zahraniční zbraní Walther, nicméně se spolehlivostí to bylo u pistole Korovina poněkud zoufalé. Během 110 výstřelů bylo 9 zádržek, proto komise doporučila tuto zbraň překonstruovat. Oproti tomu dal výbor přednost pistoli Priluckého a po jejich drobných úpravách bylo plánováno zadat Tulské zbrojovce výrobu 500 vzorků k dalším testům.

Avšak teprve 22. května 1929 byl již přesný požadavek na vyzbroj ruské armády a to:

1. malá pistole ráže 7.62 mm váhy 500-600 g se zásobníkem na 9 nábojů,
2. velká pistole ráže 7.62 mm váhy maximálně 2,5 kg a se zásobníkem na 20-25 nábojů.

Proč zrovna náboj ráže 7.62? V Sovětském svazu se již vyráběly náboje v Podolské muničce v rážích 7.65x17 Browning, 7.63x25 Mauser a 9x23 Steyr. V době před první světovou válkou navíc carské Rusko nakoupilo velké množství nábojů 7.63 Mauser. Náboj splňoval i požadavek vyřazení protivníka z boje po zasažení střelou do vzdálenosti 50m. S přihlédnutím ke všem faktorům, tj. velká zásoba, možnost další výroby, ranivý účinek na požadovanou vzdálenost a požadavek z 22. května, byla vybrána jako vzor pro nadcházející zbraň právě ráže 7.63x25 Mauser.

Na zbraň byly kladeny požadavky jako snadná manipulace, zvýšena rychlost střelby, dostatečná přesnost při pudové střelbě, rychlé přebíjení, lehké odstranění zádržky, spolehlivost při minimální údržbě, dostatečná funkčnost při znečištění zbraně, maximální připravenost ke střelbě a přesnost. Přesnost byla vytýčena rozptylem ne větším než 6‑8 cm při sérii 50 a ne více než 12‑16 cm při sérii 100 nábojů na vzdálenost do 50 metrů.

V roce 1929 pokračovalo další kolo zkoušek. Pistole Priluckij a Korovin byly předělány na náboj 7.63 Mauser. Do tohoto kola se přihlásil i konstruktér Tokarev se svými dvěmi zbraněmi. Velká pistole (dnes bychom řekli samočinná zbraň) nazvaná automatická pistole Tokarev vzor 1929 měla neuzamčený závěr. Odpalování nábojů se dělo pomocí vnějšího kohoutu. Zásobník byl dvouřadý na 22 nábojů. Nabíjení do zásobníku se nemuselo provádět pouze po jednom náboji, ale taky pomocí plochých nábojových pásků po 10 nábojích. Střelec si mohl vybrat ze dvou způsobů střelby a to jednotlivými výstřely nebo dávkou. Zbraň byla vybavena i záchytem závěru, který sloužil jako střelecká pohotovost. Zbraň byla taky vybavena nastavitelným hledím s maximální vzdáleností 700 metrů. Na zbraň bylo možno také připevnit dřevěné pouzdro jako pažbu. Druhá zbraň konstruktéra Tokareva, malá pistole, byla založena na stejné konstrukci, ale celkově byla menší délky a tedy i menší váhy a ráže 7.62. Během zkoušek byly tyto dvě zbraně z důvodu častých zádržek vyřazeny.

Tokarev kvůli neúspěchu potřeboval přepracovat celou zbraň. Chtěl odstranit samočinnou funkci zbraně a vymyslet uzamčení hlavně pro relativně silný náboj 7.62x25. Jelikož v té době bylo již nějaké desetiletí známé uzamčení pomocí výkyvné páky Browning-Colt, sáhl po něm. Tento princip uzamčení byl dostačující i pro náboj 7.62.

Když řekneme, že uzamčení hlavně okopíroval od jiného konstruktéra, musíme říct, že navrhl podařené bicí ústrojí. Celý mechanizmus vložil do vyjímatelného kontejneru, který lze při potřebě vyčistit nebo promazat jednoduše vytáhnout z rámu. Při poškození se takové ústrojí dá i rychle vyměnit. Jelikož náboj 7.62x25 byl poněkud delší, zvolil Tokarev pro úsporu místa bicí pružinu, která byla vložena v kohoutu a nezabírala tak mnoho místa. Bavíme-li se o bicím kontejneru, musíme zmínit i jednoduché zajištění zbraně. Tokarev se chytl myšlenky, že když není pojistka na revolverech, není ji tedy třeba ani na pistoli. Navíc pojistky znemožňují střelci vést okamžitou střelbu bez zjišťování v jaké se nachází poloze, proto se Tokarev zamyslel nad novým řešením a tím řešením byl tzv. pojistný ozub. Pistole, která byla natažena na pojistný ozub nedovolovala stisknout spoušť, kohout netlačil úderník dopředu tak, že nemělo hrozilo odpálení náboje při pádu zbraně na zem. Dále přerušovač v zajištěné poloze znemožňoval pohyb závěru. A co bylo hlavní, takto zajištěná zbraň umožňovala takřka okamžitou střelbu, stačilo jen kohout natáhnout do své krajní polohy, čímž se vyřadila pojistka, a zbraň byla připravena k zahájení střelby.

Mířidla zbraně již byla pevná. Hledí zasunuté v rybinové drážce a muška tvořila část závěru. Záměrná činila 156 mm, což bylo dostatečné na přesnou střelbu. Zbraň byla nastřílena na 25 metrů a šlo střílet mířenou střelbou do 50 metrů, nicméně dostřel ze zbraně se pohyboval kolem 1000 m.
Pro zvýšení rychlosti střelby na 25 nábojů do jedné minuty byla zbraň vybavena záchytem závěru, který střelce upozornil na prázdný zásobník a nutnost ho vyměnit za plný. Po výměně stačilo stisknout páku záchytu závěru a střelec mohl okamžitě střílet.

Klady zbraně byly také ve snaze přenést vyvážení zbraně co nejníže, aby nedocházelo k přílišnému zvedání zbraně při výstřelu. I když byl použit silný náboj se střelou 5.5 g, bylo ještě docela dobře možné udržet zbraň v zamířené poloze při opakovaném výstřelu. Spoušť byla „vyladěna“ na odpor 2.4 – 2.8 kg. Celá zbraň o váze cca 950 g byla vhodná i na celodenní nošení. Jednoduchost rozborky bez nutnosti používat speciální nástroje byly plusem pro tuto zbraň.

Zkoušky, které měly vybrat budoucí zbraň pro ruskou armádu, se konaly mezi červnem a červencem roku 1930 pod vedením komise, které předsedal M. F. Grušečko. Z ruské produkce přihlásili zbraně kromě Tokareva i Priluckij a Korovin. Zahraniční zbraně zastupovali např. Walter PP, M1911, P08 a další.
Při zkoušce přesnosti se střílelo na vzdálenost 25 metrů ve stoje z ruky, na 50 metrů bez opory a s oporou. Na 100 metrů s oporou v sérii po 500 výstřelech. Tokarev měl na 25 metrů rozptyl v poloměru 4,5 cm při 50 výstřelech a 7,5 cm při sérii 100 výstřelů. Na 50 metrů a při 50 výstřelech se poloměr zvětšil na 8,7 cm a při 100 výstřelech se zvětšil ještě na 15 cm. Po této zkoušce následovala zkouška průbojnosti. Pistole Tokareva dokázala prostřelit sloupec vody větší než 120 cm. Při střelbě do písku pronikla střela 35 cm hluboko. Dále byla provedena zkouška střelbou do borových vysušených desek tloušťky 2,5 cm. Tokarevova pistole dokázala prostřelit na vzdálenost 25 metrů 8 desek. V tabulce je porovnání se zbraní Nagant 1895:

Prověřovala se i rychlost střelby, ve které pistole konstruktéra Tokareva dosáhla rychlosti 34 výstřelů za minutu. Poté následovala prověrka spolehlivosti vyčištěné a znečištěné zbraně. Pro znečištění se pistole namazala olejem a její pohyblivé části se zaprášily. Stejně byly znečištěny i náboje. Po sérii 2x1000 výstřelů byla zbraň prohlédnuta a zkontrolován mechanizmus zbraně. Závěrem bylo konstatováno, že opotřebení pistole Tokareva není zdaleka tak velké jako opotřebení konkurenčních zbraní. Po těchto zkouškách byla pistole Tokarev takřka vítězem. Převyšovala své konkurenty jednoduchou konstrukcí, přiměřenou přesností, snadnou obsluhou, velkou spolehlivostí, rychlou střelbou a dostatečnou průbojností. Komise vydala zprávu ve které se mimo jiné píše:

Dle požadavku komise F. V. Tokarev v krátkém čase upravil svou pistoli a předložil k závěrečným zkouškám. Další zkoušky následovaly 7. ledna 1931 na cvičišti Vystrel. Kromě zkušební komise byli přítomni vysocí pohlavárové ruského vojska jako K. E. Vorošilov, I. P. Uborevič, M. N. Tuchhačevskij, V. M. Simonov. Zkoušky byly zakončeny opět úspěchem zbraně F. V. Tokareva.
Ve zprávě ze dne 12. února 1931 se náčelník ozbrojených sil Rudé armády I. P. Uborevič obrací na Vorošilova s prosbou objednat pistole Tokareva pro všestranné zkoušky přímo v jednotlivých útvarech. Po této zprávě je objednáno následující den 1 000 pistolí v Tulské zbrojovce a k tomu je objednáno v Podolské muničce 361 097 pistolových nábojů „Mauser“. Tímto dnem, tedy 13. února 1931, byla pistole přijata do výzbroje Rudé armády pod názvem 7.62 mm pistole Tokareva vzor 1930 a náboj s označením 7.62 pistolový náboj P vzor 1930. Za krátký čas byl přijat i neoficiální název TT, což odpovídalo zkratce Tula (výrobce zbraně) a Tokarev (konstruktér zbraně).

Pistole vzor 1933

V průběhu let 1932 až 1933 byl vznesen požadavek na částečnou modernizaci pistole TT‑30 a taktéž požadavek snížení nákladů a zjednodušení výroby. Tímto rozhodnutím byl vytvořen vzor TT‑33.

Rozpoznávací znaky, které nám dají vědět, o který vzor se jedná, jsou tyto:

1. Vzor 30 má v zadní části hřbetu rukojeti vloženou destičku, ve které je umístěno péro sloužící k vrácení spouště do přední polohy a zároveň přizvedává táhlo spouště směrem vzhůru, aby mohlo zapadnout do vybrání v páce záchytu kohoutu. Destička také sloužila k snadnějšímu vyjmutí spouště z rámu pistole. Na rozdíl u vzoru 33 tato destička odpadla z důvodu snadnější výroby, péro spouště je vloženo přímo do rukojeti a je uchyceno příčným čepem. Jelikož již nebylo možné vyjmout spoušť ze zbraně otvorem vzadu přikročilo se k úpravě spouště.
2. Pistole TT‑30 má horní a dolní část spouště rovnou na rozdíl od vzoru TT‑33, který má tyto dvě části rádiusového tvaru. Důvodem této změny bylo usnadnění vyjmutí spouště při kompletní rozborce zbraně.

Ostatní rozdíly, které můžeme pozorovat až po rozborce zbraně:

1. TT‑30 má markantní rozpoznávací znak v podobě uzamykacích ozubů na hlavni a to pouze v její horní části. Na rozdíl TT‑33 má tyto ozuby vyrobeny po celém obvodu hlavně. Výroba tohoto uzamčení byla daleko jednodušší, protože odpadla operace frézování a hlaveň se mohla vyrábět jedním sledem při soustružení.
2. TT‑30 má také změněno táhlo spouště a přerušovač. Původně se zub, který zapadal do přerušovače, nacházel na táhlu spouště. U TT‑33 je zub přenesen na přerušovač a ten přímo při výstřelu zatlačí zadní část táhla směrem dolů. Táhlo je také u staršího vzoru na svém konci daleko více skoseno než u nového.
3. Listové péro u TT‑33 je rovné na rozdíl u TT‑30, které bylo v horní části v čtvrtkruhovém tvaru.

Zásobník pro vzor TT‑30 má na své levé straně pouze 3 otvory, na rozdíl zásobník TT‑33 má na každé straně 4, tedy celkem 8 otvorů.

Všechny tyto změny vedly k snadnější výrobě zbraně a k její částečné modernizaci, nicméně funkce a princip zbraně zůstal bez větších změn.

Značení pistole TT‑33

Na levé straně nesou pistole Tokareva, které se vyráběli od roku 1930 až do roku 1941, znak Tulské zbrojovky, což je pěticípá hvězda. Když došlo v roce 1942 k přemístění výroby dále na východ do Iževské zbrojovky, kde výroba pokračovala do roku 1953, změnila se i ražba značení, tedy na rovnoramenný trojúhelník vepsaný do kruhu v jehož středu byl šíp směřující vzhůru. Co se týče samotných výrobních čísel, můžeme konstatovat, že u pistole vzoru 1930 byl používán numerický systém vzestupné řady do šestimístného čísla. U pistolích následujícího vzoru, tedy vzoru 1933 se začíná používat formát obsahující na prvních dvou místech písmena a na ostatních třech či čtyřech místech číslice. Dále na levé straně rámu následoval plný rok výroby zbraně. Na vrchní straně závěru je taktéž uvedeno sériové číslo, následuje znak zbrojovky a nakonec rok výroby zbraně. Na hlavni najdeme už jen výrobní číslo vybité na nábojové komoře. Zásobník byl taktéž označen na své dolní části výrobním číslem souhlasným s číslem zbraně. Nicméně se setkáváme i se značením, které je přebito drážkou a vybito nové číslo. Nebo nové číslo provedeno elektrickou jehlou.
Krom výše uvedeného značení nese zbraň na svém povrchu nepřeberné množství kontrolorů nebo přejímacích značek.

Použitá literatura:

• http://www.pishtov.com/Russian/instr_TT/Instr_TT.htm
• Наставление по стрелковому делу. Револьвер обр. 1895 г. и пистолет обр. 1933 г
• Руководство по ремонту револьвера Наган и пистолета ТT
• Oружиe 7-2003 – Volný překlad
• Střelecká revue
• A. B. Žuk – Pistole a revolvery