Mannlicher 95/30 – Výstřel do historie

Mnoho rakousko-uherských vojáků bylo donuceno za první světové války čelit snad nejhroznější noční můře každého bojovníka – zjištění, že mají nefunkční zbraň. Tou zbraní byla puška Mannlicher 95. Lehká, přesná, a rychle střílející zbraň, která však nebyla dostatečně odolná a spolehlivá.

Přímotažné versus válcové odsuvné závěry...

Snaha dosáhnout co největší rychlosti střelby vedla ke konstrukci přímotažných závěrů. Ty umožnily přebití jen pomocí dvou pohybů, oproti klasickým válcovým odsuvným závěrům s "čtyřdobým" chodem. Díky tomu se dosáhlo nejen rychlejší střelby, ale střelec mohl během přebití dál sledovat své okolí, méně měnil postoj a držení pušky. Ovšem znamenalo to použití větší síly. Pokud byly zbraň i náboje v dobrém stavu a čisté, nebylo to nijak markantní. V případě závady ovšem narostly ovládací síly až do fyzicky nezvladatelných hodnot.

...nabíjecí rámečky kontra nabíjecí pásky

Doplňování nábojových schránek (odnímatelné zásobníky se používaly v té době mnohem méně) se řešilo u tehdejších zbraní pomocí nábojových rámečků nebo pásků. Jednalo se vlastně o držáky, ve kterých byly umístěny náboje, zasunované do zbraně najednou. Od té doby se používá výraz "napáskovat" i když dnes to spíše znamená doplnit vystřílenou munici do zásobníků. Historicky mladším způsobem, který se považuje z mnoha důvodů za dokonalejší, je použití nábojových pásků. Z druhé strany je nutno říci, že nábojové rámečky, které se používaly ve stejných obdobích, nebyly o tolik horším řešením. Oba systémy měly nepřeberné množství variant.

Nevhodná kombinace?

Konstruktér Ferdinand Mannlicher zvolil pro svou zbraň kombinaci doplňování nábojů rámečkem a přímotažný závěr a vypadá to, že právě zde se nevhodné vlastnosti obou řešení sešly velmi nešťastně. Jeho konstrukce totiž nepoužívá nabíjecí rámeček jen jako držák, ze kterého se náboje přesunou při nabíjení do zbraně. Rámeček se i s náboji do zbraně vloží a stává se funkčně nezbytnou částí jejího mechanismu. Pokud nemáme rámeček k dispozici, je zbraň pouze jednoranná, na rozdíl od mnoha jiných zbraní, kde lze schránku či zásobník plnit nebo doplňovat během střelby jednotlivými náboji. Po nabití posledního náboje do komory (tedy nikoliv po jeho vystřelení, jak se můžeme občas mylně dočíst), je rámeček vyhozen otvorem ve dnu nábojové schránky. Ten není nijak chráněn a představuje otevřenou vstupní bránu pro veškeré nečistoty, jež si můžeme představit. Jakmile musel nešťastný voják lehnout do bláta, bylo zaděláno na problém...

"Naše" zbraň

Ale teď již ke konkrétnímu exempláři. Jedná se o zbraň vyrobenou zbrojovkou ve Steyeru v době první světové války. Po ní byla v třicátých letech přerážována na modernizovaný a silnější náboj označovaný jako 8x56RS. Tato úprava je zvnějšku signalizována písmenem S na hlavni. V Maďarsku upravené zbraně jsou na tom samém místě označeny písmenem H. Nevím, jestli byla jako karabina již vyrobena, či zda na ni byla upravena až dodatečně. Pažba byla při repasi převzata z jiné zbraně stejného typu, což je signalizováno nově na dřevě vyraženým číslem a přeškrtnutím čísla původního. Na závěru je číslo zbraně vytvořeno pomocí jiskření jehlou. Dřevo je místy dost otlučeno, na pažbě jsou stopy po úpravách a přestavbě. Železné části zbraně jsou celkově ve slušném stavu, vývrt bych dle jeho vzhledu označil za dostačující. Když uvážíme, že přežila dvě světové války jako služební zbraň a ne jen jako uloženka někde ve skladu, ale pravděpodobně jako zbraň pro policii či strážní oddíl (viz. úprava mušky), je zbraň ještě v docela dobrém stavu.

Střelba

Vzhledem k nízké hmotnosti zbraně a relativně výkonému náboji jsem byl především zvědavý na její zpětný ráz. Rovnou mohu říci, že to není tak hrozné, jak mne strašili. Navíc jsem už naučen držet zbraň pevně, abych neupadl leknutím, když náhodou něco trefím, takže jsem žádný extrém nezaznamenal. Přebíjení zbraně bylo rychlé a spolehlivé, jen první náboj v rámečku kladl trochu větší odpor. Chod spouště nebyl nejlepší, s dost velkým odporem. Také docházelo k viditelné deformaci hrotu u poloplášťových střel. Plné rámečky šly do závěru zasunout hladce, vyhození prázdných fungovalo spolehlivě. Největším překvapením však byla poloha středního bodu zásahu, na 70 m byl asi 20 cm pod záměrným bodem! A to při použití základního nastavení hledí, které je 500 kroků tedy po přepočtu asi 375 m. Jak jsem posléze zjistil, zbraně byly osazeny záměrně příliš vysokou muškou – údajně proto, aby se snížila ohrožená zóna při použití jako policejní a strážní zbraň. Autoři úpravy očividně svým policistům bezmezně důvěřovali...

Služební nasazení

Přes hrůzostrašné historky o tom, jak si rakousko-uherští vojáci museli při přebíjení svých zbraní pomáhat dokonce šlapáním na páku závěru, dožila se zbraň druhé světové války v armádách mnoha států. Byly to zejména nástupnické státy R-U monarchie. Některé ji sice měli už jen ve skladech jako zbraň pro druholiniové jednotky, jinde ale sloužila dále jako prvoliniová zbraň, třeba v Rakousku a částečně i v Maďarsku. To ji začalo nahrazovat až v druhé polovině třicátých let novou konstrukcí. Také Itálie, která jich po vyhrané válce měla dostatečné zásoby se jich nezbavila. Česká armáda sice původně uvažovala o zahájení výroby pušek vz. 95, ale nakonec byla zakoupena výrobní linka na zbraně Mauser 98. V Brně z náhradních dílů vyrobené zbraně dostalo posléze četnictvo a jednotky Finanční stráže. Již za Rakouska ji měly ve výzbroji i různé ostrostřelecké sbory a jim podobné civilní útvary, které si je ponechaly i za republiky. Posléze byly nahrazeny karabinou vz. 33, snad nejnádhernější zbraní vyrobenou na mauserovském základě. Věřím, že dodnes je možno najít mnoho zbraní na půdách nemovitostí, kam si je jakožto upomínku odložili váleční veteráni a určitě se vyskytovaly ve výbavě nejednoho pytláka. Pro některé státy se zbraně předělávaly na náboj Mauser, přičemž se využívalo jakýchsi vložek ve tvaru nábojových rámečků jako součásti mechanismu nábojové schránky a náboje se do schránky plnily "mauserovským" páskem. Přestavby údajně ve spolupráci se zbrojovkou ve Steyeru realizovala i belgická firma FN. Používaly je Bulharsko, Řecko a Jugoslávie. Navzdory prvoválečným zkušenostem tedy nebyla další kariéra zbraní na základě modelu 95 nijak neúspěšná. Naopak, dožily se konce své kariéry po boku slavnějších a lepších současnic spolu s nimi.

Srovnání zbraně s K31

Samozřejmě, že jako majitel švýcarské K31 jsem si ihned obě zbraně porovnal. Co se týče chodu závěrového mechanismu, spouště a kvality zpracování, K31 jasně vede. O jednoduchosti a nenáročnosti sborky a rozborky ani nemluvě. Švýcarskou zbraň lze dnes bez problémů použít i jako přesnou terčovnici nebo loveckou pušku. Popravdě je však třeba podotknout, že konstrukčně je K31 o dobrých 35 let mladší zbraní a to není málo. Také není příliš správné porovnávat zbraň, která prošla pouze mírovou službou, s veteránem dvou válek.

Proč si ji (ne)pořídit?

"Mannlicherovka" je ve své zkrácené verzi velmi hezkou zbraní, otázkou pouze je, proč by ji měl člověk pořizovat. Ovšem odpověď je nasnadě: Prostě proto, že se mu líbí. Pochopitelně, že ji mohou upotřebit i členové různých KVH a podobných spolků, protože se v menším či větším množství vyskytla na většině evropských bojišť obou světových válek. Ale ruku na srdce, pro většinu jejich členů jsou asi atraktivnější jednotky, které budou představovat raději než strážní oddíly a domobranu.

Ke zbrani je dostupné i střelivo od výrobce Prvi Partizan, v cen2 asi 22Kč/ks. Bohužel střely mají průměr .329" a tak domácí přebíječi většinou používají střely ráže .338, které si svépomocí rekalibrují. Celkem běžné a sehnatelné jsou nabíjecí rámečky a další doplňky jako bodáky a sumky.

Technický popis

Puška Mannlicher M95 je opakovací zbraní s přímotažným závěrem uzamykaným otočnou hlavou s ozuby. Zbraň je zásobována ze schránky, do níž se vkládá rámeček s pěti náboji. Bez rámečku nelze zbraň použít jako opakovačku. Zbraň je opatřena pojistkou, která blokuje v zajištěném stavu úderníkovou matici a pohyb závěru. Zbraň je možno zajistit s nataženým i spuštěným mechanismem. POZOR: Ve spuštěném stavu dosedá zápalník natvrdo na zápalku náboje i při zajištění. Není tedy bezpečné vypustit úderník, pokud je v komoře nevystřelený náboj. Při případném otřesu nebo pádu by mohlo dojít k výstřelu! Tuto skutečnost jsem si ověřil nalepením samolepky na zápalku vystřelené nábojnice a spuštěním úderníku do zajištěné dolní polohy. Samolepka byla perforována.

Při rozborce vybijeme a zkontrolujeme zbraň, posuneme závěr do zadní polohy a stlačením jazýčku spouště do přední polohy jej uvolníme a vyjmeme z pouzdra závěru. Uzamykací ozuby se vetšinou při této operaci nastaví jakoby do uzamčené polohy. V rozborce závěru pak pokračujeme demontáží (odšroubováním) úderníkové matice. Nakonec povysuneme hlavu závěru za jejího otáčení dopředu proti směru uzamykání. Současně se oddělí i vytahovač, který vypadne. Posledním krokem je demontáž matice kryjící a zadržující pružinu úderníku. Pozor, pružina je stlačená! Rozborku provádíme opačným způsobem. Lze doporučit pomoci si při sborce i rozborce občas poklepem gumovou paličkou.