Továryšč Tokarev

TT v názvu pochopitelně znamená Tula Tokarev nebo Tokarev Tulskij, ale na tom tolik nezáleží. Pistole Tokarev se staly stejným symbolem Rudé armády jako třeba puška Mosin nebo tank T-34.

Ikona Velké vlastenecké války

Každá doba i každá válka má svoji ikonu. Pro Francouzskou revoluci to byla gilotina, pro válku USA s Mexikem pevnost Alamo, pro Búrskou válku asi největší příspěvek Britského Impéria civilizaci – koncentrační tábory a známé pravidlo o smrti třetího, pokud si zapálí stejnou zápalkou jako dva před ním. Pro Občanskou válku a revoluci v Rusku to byl asi Majakovského Soudruh Mauser. A pro Velkou vlasteneckou válku, jak ji v „Sajůzu“ nazývali, to byl mimo jiné "Továryšč Tokárev" – vždyť slavnou fotografii vojáka velícího s „tétéčkem“ v ruce k útoku viděl někdy pravděpodobně každý z nás.

Krátká zbraň ve výzbroji armády

Pistole a revolvery nebyly nikdy zbraněmi, na nichž by závisela bojeschopnost armád. Boj zblízka je spíše efektním vyvrcholením toho, co může vojáka potkat, a bohužel pro něj často i jeho závěrem. I to může být jedním z důvodů, proč bylo k přezbrojení Rudé armády na jednotný typ pistole přistoupeno poměrně pozdě. Dalším z důvodů může být i jistá nevyzrálost konstrukčních schémat i taktických postupů spojených s použitím pistole v boji. Musíme si uvědomit, že základy toho, co dnes považujeme v oblasti bojové střelby z pistolí a revolverů za logické a přirozené, byly kodifikovány až po druhé světové válce a do výcvikových řádů se tyto postupy dostaly často až v 70. letech minulého století.

Typicky „sovětský“ přístup ke konstrukci

Sovětský svaz byl spolu s poválečným Německem páriem světové politiky až do počátku 30. let. I proto spolu usilovně spolupracovaly. Pistole Mauser vycházející z typu C 96 se staly oblíbenou zbraní důstojnického sboru. A protože konstrukce zbraně začíná u náboje a vhodný vlastní náboj ve výzbroji zatím nebyl, zvolil konstruktér jako výchozí vzor náboj 7,63mm Mauser. Také co se týče vnějšího designu a principu činnosti sáhl konstruktér k osvědčeným vzorům, jež po svém originálně přetvořil a stmelil do jednoho celku. Vliv browningových konstrukcí je viditelný na zbrani nejen zvenčí, ale i zevnitř. Z vnějšku je zcela jasně patrný vliv Browningu FN 1903, který měla v předrevolučních dobách ve výzbroji ruská policie, uzamčení je klasického browningovského typu s řetízkovým článkem. Originální je konstrukce spoušťového mechanismu.

Náboje s lahvičkovitou nábojnicí

Od počátku vývoje samonabíjecích zbraní bylo nutno navrhovat i nové náboje. Prapředkem více než ideovým byl v našem případě náboj 7,65×25 Borchardt. Jeho zkrácením pro poněkud skladnější zbraň vznikl známý 7,65 Para, který byl u počátku vývoje zbraní Parabellum. Firma Mauser naopak použila pro své slavné zbraně náboj o stejné délce nábojnice. Nepatrnými úpravami, zejména zvětšením drážky na spodku nábojnice a zvětšením průměru střely tak, aby lépe vyhovoval vývrtu původně použitému pro pušku Mosin, vznikl z Mauseru 7,63 náboj Tokarev 7,62×25, asi nejznámější a nepopulárnější pistolový náboj vzniklý v zemích východního bloku. Ten se vyznačoval ve své době výjimečnou průbojností, díky níž je i dnes postrachem lehčích balistických ochran. S trochou nadsázky jej můžeme nazvat spíše karabinovým než pistolovým nábojem. Vyráběl se i ve verzích průbojných, se stopovkou a podobně. Zejména v USA se stal základem pro různé konstrukce „Wildcat“ nábojů.

Levné TT

Na našem trhu se nedávno objevily levné zbraně z ex-sovětských skladů. I když si jsem vědom, že levné znamená dvakrát zaplacené, ze zvědavosti jsem se zašel podívat do firmy Beareka, která je má v nabídce. Hned na první pohled jsem zjistil, že obrázek na jejich webu, zobrazující naleštěný kousek s namodralým brynýrem, je opravdu jen ilustrativní. Problém byl i výběr, protože při mé návštěvě se tam vyskytlo tolik zájemců o zbraně, až jsme si málem stáli na hlavách. Když si budu kupovat třeba Glock, které jsou většinou jeden jako druhý, vadit mi to tolik nebude, ale v tomto případě by měli na kultuře prodeje u Beareky trochu popracovat. Mezi nabídnutými exempláři totiž bylo nutno pečlivě vybírat. Zcela jasně se jednalo o repasované kusy, prakticky všechny byly nově přečerněny. Přesto i tak některé vypadaly, jako když za sebou mají cestu z Moskvy do Berlína, během které na nich tu a tam zaparkoval i tank, a ten si při rozjezdu posléze i trochu „hrábl“. Objevil jsem exempláře s velmi nedůvěryhodnými hlavněmi a zdeformovanými hlavňovými objímkami. Nakonec jsem vybral kus, který měl evidentně novou hlaveň a děj se vůle páně, zamluvil jsem si jej. Zmatek, který na prodejně panoval, jsem nakonec úspěšně dovršil tím, že jsem si v tom rumrajchu u nich zapomněl zavazadlo. Zamluvenou zbraň jsem si po telefonické dohodě se slečnou v krámě vyzvedl (byla velmi ochotná a vstřícná), a začal bádat...

Vyčištění a demontáž

Zbraň byla nakonzervována poměrně hutným mazadlem, takže jsem využil služeb jednoho opravdu velmi zručného kamaráda a zbraň jsme totálně rozebrali. Jediné co nám odolalo byl čep vytahovače, který nešel vyrazit. Potěšitelné bylo zjištění, že prakticky všechny vnitřní díly jsou nové. Rám zbraně a závěr k sobě sice původně nepatřily (na hřbetu byly stopy po přebroušení a přeražení čísla), přesto však jsou vůle na vojenskou zbraň přiměřené. Drážkování ploch pro úchop na závěru je válečného typu. Mířidla jsou oproti některým válečným exemplářům poněkud vyšší, na dobu vzniku poměrně dobře čitelná. Původní nižší hledí ale upozornilo uživatele na nenatažený kohout, ten totiž v tom případě překrýval obrazec mířidel, podobně jako třeba u standardního provedení Coltu SAA. Stávající provedení je však výhodnější pro zkušeného střelce, kterému umožňuje odhled. Pod střenkami byly stopy po korozi a dalo se díky nim určit, že zbraň byla opravdu přečerněna. Hrany uzamykacích ozubů na hlavni nejsou z nejostřejších, nicméně hlaveň „sedí“ v závěru dobře. Vratná pružina je zjevně nová, černě brynýrovaná, bez známek otěru. Spoušťový mechanismus také působí dojmem, že je sestaven z nových součástek. Spoušť je dosti těžká ale bodová, její chod je bez drhnutí a dá se na ni zvyknout. Spoušťový jazýček má oproti fotkám válečných zbraní trochu jiný tvar. Zásobníky ve zbrani poněkud drhly o spoušťový třmen, což i poněkud ovlivňuje chod spouště. Střenky jsou v tomto případě vyrobeny z materiálu připomínající pertinax či spíše nějaký laminát, podobný dnešní micartě.

Střelba v praxi

Zpočátku jsem na tvar těla zbraně v její zadní části hleděl s nedůvěrou, stejně jako na profil střenek rukojeti. Nakonec se však moje ruka se zbraní dohodla. Dokonce i nepříliš vzhledný laminát střenek jsem ocenil – neklouže ani při silném postříkání olejem. Možná, že by někdo zbrani vytkl její nedostatečné „utopení“ v ruce a tím poněkud větší výšku osy hlavně nad rukou, ale na druhou stranu větší klopivý moment eliminuje zpětný ráz. S ex-vojenským střelivem české výroby „co dům dal“ ročníků výroby 51-53 jsme dosahovali soustřelu 15 cm na 20 m. Zbraň byla nastřelena, jak se ukázalo při pečlivém spouštění, asi 15 cm nad záměrný bod a asi 5 cm vlevo od něj. Z asi 30 výstřelů byly dva selhače a jeden případ „zapečení“ lakované nábojnice v komoře. Střelba v podvečer byla provázena výrazným výšlehem z hlavně. S vyladěným spoušťovým mechanismem by se soustřel jistě zlepšil, ale při pokusu o rychlejší střelbu jsem velmi strhával. Druhý zásobník, který jsem ke zbrani zakoupil, závadil – po dostřílení došlo k zaseknutí zbraně, protože se podavač nábojů dostal nad záchyt závěru a zbraň se zablokovala. Během střelby jsem několikrát „zazmatkoval“, než jsem si zvykl na zablokování závěru při kohoutu spuštěném na pojistný ozub. Tuto vlastnost popisuji níže. Nakonec jsem se sám se sebou dohodl, že bych se na zbraň v boji dokázal s důvěrou spolehnout. Pochopitelně po odladění chyb. Ale dobrý exemplář lze považovat za plně dostačující. Pravda, asi bych se snažil ukořistit nějakou pistoli v ráži vhodnější proti živé síle a pokud možno s SA/DA spoušťovým mechanismem, ale určitě bych do války, stejně jako dnes pro střelbu, volil TT raději, než například českou pistoli vz. 52, s její problematickou životností a spolehlivostí. O předchůdci TT 30/33 v Rudé armádě, stařičkém revolveru Nagant 1895 s jeho bizarní konstrukcí a nevalným výkonem ani nemluvě.

Technický popis

TT33 je samonabíjecí vojenská zbraň s SA spoušťovým mechanismem komorovaná na náboj 7,62×25. Zbraň pracuje na klasickém browningovském principu uzamčení snížením zadku hlavně s uzamykacími ozuby, které je ovládáno řetízkovým článkem. Jedná se jakoby o do ruštiny „přeložený“ Colt 1911 s prvky designu FN Browning 1903. Zcela originální je konstrukce bicího mechanismu, ten je jako celek vyjímatelný při částečné rozborce pro čištění. Jeho bočnice kopírují tvar vývodek zásobníku a mohou napomoci zavedení náboje, i když je zásobník mírně poškozen. Rozborka se provádí následovně: Po vyjmutí zásobníku zkontrolujeme komoru hlavně (pozor na bezpečný směr), pomocí dna zásobníku posuneme závlačku rozborného čepu dozadu, vyjmeme čep a vysuneme směrem dopředu závěr s hlavní. Vytáhneme sestavu vratné pružiny, a pootočením o 180° uvolníme hlavňovou objímku. Vyjmeme hlaveň. Sborku provádíme opačně.

Zajímavostí konstrukce je absence jakékoli manuální pojistky. Místo toho dojde při nastavení kohoutu na pojistný ozub k zablokování mechanismu zbraně, takže nelze pohnout závěrem. Konstrukce pravděpodobně počítala s nošením, které je dnes u SA zbraní teoreticky odmítáno – s nábojem v hlavni a kohoutem spuštěným na bezpečnostní ozub. Zablokování pohybu závěru v tomto stavu pak zabraňuje vyhození náboje v hlavni omylem. Ostatně tvar zadní části závěru usnadňuje nouzové natažení kohoutu palcem držící ruky, podobně jako u naší pistole vz. 27. V praxi bych se ale snažil mít nadrilováno rychlé nabití prázdné zbraně nebo natažení kohoutu slabou rukou. Vzhledem k robustní konstrukci kohoutu a jeho ozubů bych se nebál nosit v krizové situaci zbraň i s nábojem v hlavni a nataženým kohoutem, to však lze doporučit jen opravdu VELMI zkušeným uživatelům zbraně, kteří jsou schopni vyvarovat se chyb i ve stresu! Také si nejsem jist, jak moc by stálé nošení natažené zbraně ovlivnilo životnost bicí pružiny. Ve své době se jednalo o velmi progresivní konstrukci zbraně, která předstihovala výkonem, spolehlivostí a jednoduchostí konstrukce většinu svých konkurentů.

Shrnutí na závěr

Ovšem tím se dostáváme k otázce proč si TT, ať již v tomto provedení nebo i některý moderní klon pořídit. Pochopitelně, že pro sebeobranu použít lze, ale pro tento účel jsou lepší zbraně. Také náboj není pro tento účel nejvhodnější. A určitě bych pro sebeobranu nepoužíval levnou, 60 let starou zcivilněnou munici. I když znám lidi, kteří Tokareva 33 běžně nosí, jedná se však vesměs o velmi zkušené střelce. Zejména se ale jedná o zbraň vhodnou pro členy různých historických klubů, neboť byla zavedena a používána nejen v Rudé armádě, ale jako trofejní i u Wehrmachtu. Je možno s ní střílet i různé „válečné“ soutěže. Pro tyto účely poslouží i popisovaná „složenka“ stejně dobře jako úplně 100% exemplář, ale její výběr je pak záhodno svěřit někomu, kdo má se zbraněmi dostatek zkušeností. Dalo by se doporučit i doladění spoušťového mechanismu. Takže nic pro nováčky, ačkoli případná finanční ztráta při špatném výběru vás zřejmě nezruinuje. Samotná zbraň stála 2600 Kč a příslušenství (pouzdro, vytěrák a druhý zásobník) dalších 350 Kč. Samozřejmě, že s přebíjenou municí, kterou si majitel „naladí“ na své ruce a zbraň, se může jednat o vhodnou zbraň pro kondiční střelbu a koneckonců i to, že se nám zbraň pouze líbí je dostatečný a legitimní důvod ke koupi. Já osobně jsem si zbraň opatřil právě pro vhodnost k pokusům s přebíjením náboje 7,62×25, který mne velmi zajímá. Rozhodně ale nelze koupi zbraně v tomto stavu doporučit zájemci, který ji není schopen upravit do použitelné podoby či nebude ochoten nechat doladit puškařem. Ostatním doporučím poohlédnout se po jiných (a dražších) exemplářích.

Podívejte se také na články o TT 33 od Netrefijeva:
• Samonabíjecí pistole TT‑33 – část první: historie
• Samonabíjecí pistole TT‑33 – část druhá: konstrukce