SVT 40 – Samonabíjecí „Rusanda“

Jedna z největších „poct“ pro konstrukci vojenské zbraně je, pokud ji začne s oblibou a bez donucení používat nepřítel. A právě samonabíjecí pušce Tokarev SVT 40 se této pocty dostalo. A nejen to, některé skvělé a proslulé konstrukce válečných i poválečných zbraní vypovídají o tom, že jejich konstruktéři si prohlédli tohoto „Tokareva“ více než podrobně. Dnešní „Výstřel do historie“ vám přináší další zbraň, jíž bojovali i čeští a slovenští vojáci.

Cesta k moderní zbrani

Začátkem roku 1900 byla moderní „malorážová“ vojenská dlouhá zbraň konstrukčně hotova. Výzbroj různých armád byla tvořena vesměs opakovačkami s odsuvným závěrem. Jejich ráže byla v rozmezí 6,5 až 8 mm, výkon se pohyboval v rozmezí 2500 J až 3500 J a rychlost střelby byla kolem 15 i více ran za minutu. Praktický dostřel mohl dosáhnout na hromadné cíle salvovou střelbou až několik tisíc metrů. Tyto údaje pak platily pro vojenské opakovačky až do konce druhé světové války. Ani různé exotické konstrukce, jako třeba vojenské verze Winchesteru 1895 nebo zbraně s přímotažnými závěry nepřinášely podstatné zlepšení.

Samonabíjecí a samočinné zbraně

Přitom samonabíjecí zbraně, které slibovaly vyšší palebnou sílu, byly známé již z dob dlouho před první světovou válkou. Dokonce kulomet Madsen, snad první a jeden z nejdéle sloužících lehkých kulometů na světě, vznikl úpravou prototypu samonabíjecí pušky. Bohužel, bláto zákopů první světové války, ekonomická situace a politické zvraty deklasovaly mnoho nadějných konstrukcí. Jediná „přeživší“ konstrukce těchto let, jenž se dočkala budoucnosti, byl Browning BAR, což byla záležitost příliš těžká jako zbraň jednotlivce a příliš lehká pro funkci kulometu, kterou byla nucena v mnoha armádách plnit.

Mezi válkami

Situace se během let 1918–1938 měnila jen pomalu. Klasických pušek bylo dost, byly dostupné, spolehlivé a sklady byly plné zásob munice. Modernizace pěchotní výzbroje se soustředila spíše na kulomety. Až v druhé polovině 30. let nastávala změna. Byla to armáda USA, která zavedla do výzbroje pušku Garand M1, přestože se současně s ní vyráběl předcházející model, opakovací puška Springfield 1903. A další armády hodlaly tu americkou následovat. V Československu vznikla například zajímavá konstrukce ZH 29. Pozadu nechtěla zůstat ani zem, kde „Zítra znamenalo už předevčírem“, či jak se to říkalo... Zde však nehodlali troškařit a proto se pokusili rovnou o zbraň střílející dávkami. Výsledkem byla neúspěšná Simonovova AVS 36 (Автоматическая винтовка Симонова, tj. automatický puška Simonova, pozn. MarK). Zbraň byla při střelbě dávkami jen velmi těžko kontrolovatelná a přehřívala se. Takže další zavedená zbraň, Tokarevova SVT 38 (Самозарядная винтовка Токарева, tj. samonabíjecí puška Tokareva, pozn. MarK), byla pro jistotu jen samonabíjecí. Ani ta však nebyla bez chyb. Proto byla nahrazena zesíleným a současně odlehčeným modelem SVT 40. Její dávkou střílející varianta AVT 40, která měla reagovat na nedostatek samopalů a lehkých kulometů, se sice moc nepovedla, ale samonabíjecí konstrukci čekala zajímavá kariéra, kupodivu i v „cizích“ službách...

Moc složitá na válku?

Vypadalo to téměř ideálně. Poměrně lehká zbraň se zásobníkem, který bylo možno doplňovat ze standardních pásků pro pušky Mosin. Bohužel byla moc složitá. Alespoň pro klasického sovětského brance i válečnou výrobu. Proto byla SVT 38 původně před válkou přidělována velitelům družstev a jiným poddůstojníkům a vojákům z povolání. Neměla se stát zbraní celých jednotek, měla jen napomáhat ke zvýšení „hustoty“ palby. Prohlédnete-li si fotografie zbraně „v rozkladu“, zjistíte, že její sborka a rozborka není bez návodu jednoduchá pro technicky středně zručného a relativně zkušeného střelce ani dnes. Pokoušet se o to v blátě a špíně bojiště mohl být opravdu problém. Takže nakonec byly zbraně vydávány přednostně gardovým jednotkám a na Sovětské straně bojujícím spojencům, zejména Čechům a Polákům. Ti je dokázali obsluhovat nepoměrně úspěšněji než sibiřští lovci a asijští pastevci. Z Československých vojáků se s touto zbraní v SSSR asi největší slávy dočkala Marie Ljalková-Lastovecká, který dosáhla jako odstřelovač se svojí optikou vybavenou SVT 40 třiceti uznaných zásahů. 1. čs. samostatný polní prapor měl v roce 1943 (Sokolovo) ve své výzbroji 553 SVT 40 a jen 192 pušek Mosin. Jeden z pamětníků (gen. Kvapil) mluví i o puškách střílejících dávkami, ale kdoví jak to bylo. Každopádně byl prapor vyzbrojen tím nejlepším, co měli „Sověti“ k dispozici.

Odstřelovačská SVT 40 a karabina

Údajně kvalitněji vyrobená a optikou PU (3,5×) osazená zbraň je dnes možná slavnější a oblíbenější než za války. Ale pozor! Stejně jako se říká, že shromážděním všech pravých třísek z Kristova kříže by vznikl celý les, tak pravděpodobně zdaleka ne všechny SVT 40 a SVT 38 s optikou jsou pravé. Výroba odstřelovačských SVT 40 byla ukončena roku 1942. Pokud vám někdo nabídne zbraň vyrobenou později či zbraň, jejíž optika má antireflexní vrstvy, asi nebude původní. Přes možnost rychlejší střelby byly totiž méně přesné než odstřelovačské varianty pušky Mosin. A ukončení výroby odstřelovačské varianty bylo předznamenáním osudu této zbraně obecně. Výroba postupně klesala, až byla k 3.1.1945 ukončena. Přesto bylo dle různých údajů vyrobeno 1,4 až 2 miliony SVT 38 a všech verzí SVT 40 dohromady, včetně velmi vzácné karabinové verze SKT 40. Ta je nejvzácnější a na trhu se dají sehnat jen upravené a zkrácené původní SVT 40, původní SKT 40 je prakticky nesehnatelná.

A v cizích službách

Ovšem vysloveně oblíbeny byly tyto zbraně v rukou nepřátel. Ačkoli SVT měla své mouchy, ve srovnání s tím, co měli k dispozici Němci, tedy zbraněmi G.41 (W) a G.41(M) byly prostě úžasné. K jejich úspěchům v cizích službách přispěla asi i vyšší úroveň výcviku a technického vzdělání německých vojáků. Oblíbeny byly i u jednotek SS, které jinak měly k dispozici to nejlepší, co jim mohla okupovaná Evropa poskytnout. Určité prvky konstrukce SVT 40 lze nalézt i u německé G43/K43, která bývá označována za nejlepší samonabíjecí pušku druhé světové války. A systém uzamčení byl u poválečných konstrukcí firmy FN použit až po FN FAL.

Střelba z SVT 40

Na předvánoční Jolce v Otrokovicích byly k vidění i ohmatání spousty zajímavých zbraní. Jednou z nich byla i tato zajímavá SVT 40. Protože jeden kolega střelec o její koupi uvažuje, důkladně jsme nešťastného majitele vyzpovídali a nakonec jsem ho přiměl rozebrat svoji zbraň téměř do šroubečku. Oproti klasickému Mosinu a některým pověstem se zbraň v dobrém stavu a s dobře nastaveným odběrem plynů chová velmi kultivovaně. Dokonce nedělá při střelbě problémy ani levákovi. Při výběru je třeba dát pozor mimo jiné na stav plynového nástavce. Sborka i rozborka jsou sice poněkud složitější než výše zmiňovaný Mosin, ale v čistém a klidném prostředí se to zvládnout dá. Přesnost se po prvních pár rychle vystřelených zásobnících zhoršuje a soustřel se rozevírá, ale to se konec konců při rychlé střelbě stává i ostatním vojenským zbraním té doby.

„Naše“ zbraň

Je zajímavá hned ze dvou důvodů. Tím prvním je pažba, pocházející z AVT 40 (po ukončení výroby asi zbyly některé díly navíc), to se pozná podle drážky pro pojistku/přepínač střelby dávkou, kterým byly AVT 40 vybaveny. Další zajímavostí je kování pro řemení, pocházející z pušky Mosin, což dle některých pramenů značí určení zbraně pro tehdejší námořní pěchotní jednotky. Zbraň je jinak, pokud bylo možno posoudit, v dobrém stavu, s přímo exkluzívním vývrtem, což se potvrdilo při střelbě.

Technický popis

SVT 40 je samonabíjecí puška pracující na principu odběru plynů z hlavně se závěrem uzamčeným vykývnutím. Desetiranný odnímatelný zásobník je ve zbrani možno plnit ze standardních pětiranných pásků pro pušky Mosin. Činnost mechanismu se nastavuje regulátorem plynů na plynovém kanálku. Regulátor má pět poloh označených čísly dle průměru. Nastavuje se speciálním klíčem. Pokud zvolíme zbytečně velký průměr, zbraň má zbytečně velký zpětný ráz a mechanismus se rychle ničí! Rozborka pro čistění se provádí takto: vybijeme zbraň, zkontrolujeme a vyjmeme zásobník. Pouzdro závěru posuneme dopředu, přidržíme prsty vratnou pružinu, pouzdro závěru v přední části nadzdvihneme a vyjmeme, uvolníme vratnou pružinu a vrátíme jí do původní polohy. Závěr stáhneme dozadu, tahem za napínací páku a vykroutíme mírně „doleva“, tedy proti směru hodinových ručiček. Takto nakloněný závěr pohybem dopředu uvolníme a vyjmeme. Vyjmeme i soustavu vratných pružin s vodítky. Pak uvolníme a odstraníme pod hlavní umístěný vytěrák. Sejmeme přední poutko řemenu a stáhneme jej směrem dopředu ze zbraně. Tím uvolníme plechový kryt pístového mechanismu a nadpažbí, které též odejmeme. Dalším krokem je demontáž pístu, jeho táhla a vratné pružiny. Při čistění pak odšroubujeme plynový regulátor. Právě nevyčištěný a vazelinou zanesený odběr plynů má na svědomí většinu závad. Potřebujeme-li vyčistit spoušťový mechanismus, odklopíme klapku v zadní části těla zbraně, a šroubovákem (v poli hrotem střely náboje), uvolníme spoušťový mechanismus který vyklopíme ze zbraně. Sborka probíhá opačně.



Mnoho kvalitních velkých fotografií pušky SVT 40 naleznete na stránkách 50AE.net.